Autor: Petr Vachata, Neurochirurgická klinika Univerzity J. E. Purkyně, Masarykova nemocnice, Ústí nad Labem Spoluautoři:
Zlomeniny zubu čepovce tvoří asi 10 až 15% všech zlomenin krční páteře. Ve skupině pacientů nad 70 let zlomeniny dentu jsou nejčastější zlomeninou krční páteře. Bez ohledu na stoupající frekvenci těchto případů, v souvislosti se stárnutím populace, optimální management především nestabilních zlomenin v oblasti baze dentu zůstává stále předmětem diskuzí. Nejčastěji používanou klasifikací pro zlomeniny dentu C2 je klasifikace Anderson a D‘Alonza z roku 1974 rozdělující zlomeniny podle lokalizace lomné linie. Zlomeniny typu 1 jsou zlomeniny velmi vzácné a procházejí v oblasti vrcholu vlastního dentu. Zlomeniny typu 2 jsou naopak nejčastější a lomná linie je lokalizovaná v oblasti baze dentu, v oblasti junkce zubu a těla obratle. Zlomeniny typu 3 mají lomnou linii zasahující do těla nebo laterálních mas obratle C2. Grauer v roce 2005, dále s doporučením na typ terapie rozdělil zlomeniny typu 2 do tří kategorií. Kategorie A obsahuje nedislokované zlomeniny dentu, kategorie B obsahuje dislokované zlomeniny dentu a/nebo lomnou linii směřující šikmo shora zepředu dozadu dolů a konečně typ 3 označuje kominutivní zlomeniny v oblasti baze dentu a/nebo zlomeniny s lomnou linií směřující zepředu ze zdola dozadu nahoru. V terapii zlomenin zubu čepovce se uplatňují všechny terapeutické možnosti od konzervativní terapie, přes přední chirurgické stabilizační výkony až po výkony zadní. Zjednodušeně zlomeniny typu 1 a 3 jsou relativně stabilní a mají relativně dobrý potenciál ke zhojení bez nutnosti chirurgického výkonu. U zlomenin typu I je však nutno myslet na společnou kombinaci s atlantookcipitální disociací. Na druhé straně zlomeniny typu 2 jsou považovány za nestabilní a mají horší potenciál ke zhojení pouze konzervativní terapií, a proto je indikován většinou s ohledem na jejich morfologii a kvalitu kostní hmoty přední nebo zadní operační výkon. Podmínkou předního výkonu je možnost redukce dislokace, strategii zadního výkonu může ovlivnit tzv. vysoká poloha vertebrální arterie. V minulosti hojně využívaná halo fixace ke konzervativnímu léčení těchto zlomenin s sebou nesla vysoké riziko komplikací, především ve skupině starších pacientů, a proto v současnosti na základně publikované evidence je doporučováno při konzervativní terapii používat pevný límec typu Philadelphia nebo cerviko-thorakální ortézu. Skupina starších pacientů s sebou přináší při konzervativní terapii a přední axiální osteosyntéze vyšší riziko selhání terapie ve formě nedosažené fúze, event. zhojení pouze fibrózním svalkem, který však při vyloučení nestability je považován v této skupině za výsledek dostatečný.
Anderson LD, D’Alonzo RT. Fractures of the odontoid process of the axis. J Bone Joint Surg Am. 1974 Dec;56(8):1663-74. PMID: 4434035.
Grauer JN, Shafi B, Hilibrand AS, Harrop JS, Kwon BK, Beiner JM, et al. Proposal of a modified, treatment-oriented classification of odontoid fractures. Spine J. 2005;5:123–129.
Klíčová slova: p-vachata-problematika-zlomenin-zubu-cepovce