Autor: Karel Zadrobílek, Neurochirurgická klinika LF UK a FN Hradec Králové Spoluautoři:
Hydrocefalus je nejčastější „neurochirurgickou diagnózou“ v dětském věku. I v dospělém věku je poměrně častým onemocněním. Mozkomíšní mok se tvoří v choroidálním plexu mozkových komor, a hlavním místem vstřebávání jsou Pacchionské granulace na mozkových konvexitách a durální rukávce míšních nervů. Tvorba mozkomíšního moku je velkém rozsahu hodnot nitrolebního tlaku konstantní a jediným způsobem regulace jeho množství je jeho vstřebávání. Hydrocefalus dělíme na obstrukční a komunikující podle úrovně, kde nastává překážka jeho odtoku. Speciální variantou je normotenzní hydrocefalus a idiopatická nitrolební hypertenze. Příčinou hydrocefalu jsou tumory, záněty, krvácení, kraniotraumata. Tvorbu mozkomíšního moku jsme schopni ovlivnit jen omezeně, hlavním principem chirurgické léčby je umožnění jeho odtoku. V případě obstrukčního hydrocefalu se snažíme o endoskopickou fenestraci komorového systému, bez nutnosti implantace cizího materiálu. V ostatních případech je nutná implantace dočasné, či trvalé drenáže. Drenážní systémy obsahují komorový katetr, ventil který reguluje tlak nebo průtok likvoru a distální katetr. Distální katetr zavádíme nejčastěji do peritoneální dutiny, je možnost zavedení do srdeční síně, nebo ještě řidčeji do pleurální dutiny. Ventily se dělí na pevné a programovatelné, další důležitou součástí tlakových ventilů jsou antisifonové / antigravitační systémy. Důležitým parametrem je vstupní nastavení tlaku či průtoku a jeho další korekce podle potřeb pacienta. Nezbytnou součástí léčby je další sledování léčby a diagnostika případného selhání drenáže.
Klíčová slova: hydrocefalus-deti